Podrobnosti
Stiahnuť Docx
Čítajte viac
Jsem ráda, že s vámi dnes mohu mluvit tak jasným hlasem, protože jsem na Zemi. Moje vyšší Já je samozřejmě na vyšším místě, ale já nejsem zrovna uprostřed samádhi, ani v hlubokém, hlubokém samádhi, že bych musela být zároveň bdělá ve světě, to vyžaduje určité úsilí. Nejde o úsilí zůstat na vyšším místě, ale o úsilí udržet rovnováhu mezi vyšším místem ve vysokých Nebesích a nízkým místem tady na Zemi, na těžké Zemi – je to velmi obtížné. Právě jsem to zmínila, řekla jsem: „Dobrá, teď musím jít, protože mám později schůzku.“ Byla to schůzka s BOHEM a některými Buddhy Králi, a pak jsme diskutovali… Vlastně, BŮH a Buddhové Králové diskutovali o věcech. A já jsem se toho dne i později to zdráhala zveřejnit spolu s Fly-in News, protože tam jsou některé věci… některé z nich jsou citlivá témata. Ale možná vám to přesto sdělím, protože neřeknu-li vám to já, kdo by vám to řekl? Kdo by to vůbec věděl? Tak možná po rozhovoru s liščí osobou bych se pravděpodobně stále velmi, velmi, velmi zdráhala zveřejnit informace o tom setkání s BOHEM a některými Buddhy Králi. Ale přesto to zvážím, možná to udělám. Možná vynechám některé příliš citlivé záležitosti a o některých vám povím. Jedním z témat během toho setkání bylo, že se mi někteří Buddhové Králové snažili pomoci zbavit se fanatických duchů. Už jich moc nezbylo, ale i tak, i kdyby jich zbylo jen tři nebo pět, stále mě mohou hodně obtěžovat prostřednictvím mých slabších takzvaných žáků. O to právě jde. Tak se o to pokoušeli. To je jedna věc. A další je, že mají obavy o mou bezpečnost a říkají mi, co mám dělat, jak se chránit, abych byla v bezpečí, tedy zůstala naživu. Můj Bože. Kdyby to nebylo kvůli pomoci lidem na světě, vůbec bych tady nechtěla žít. Vůbec ne. Co je tohle za svět? Ani vy tady nechcete zůstat. Mnozí z vás mi to řekli. Ne proto, že jste v depresi či tak něco, ale proto, že už toho máte dost a tenhle svět už znáte skrz naskrz – že je to prostě opravdu velká, velká, obrovská iluze. A protože se musíme zapojit do této iluze, kvůli pomáhání ostatním, zejména lidem a ubohým zvířecím lidem, kteří jsou týráni, mučeni a vražděni jen kvůli pár minutám požitku lidí. Drahý BOŽE. Ano, ani BŮH nechce zachovat takový svět. A tak teď Nebesa, podle BOŽÍHO Příkazu, musí neustále čistit, očisťovat ty, kteří nechtějí žít v jasné, osvícené a mírové budoucnosti. Budou je muset tak či onak očistit, aby v budoucnosti zůstaly pouze svaté bytosti s vysokou úrovní duchovního dosažení, jakkoli to bude možné. Alespoň ti lidé, kteří upřímně, pokorně a čestně věří v BOHA a modlí se za odpuštění a pomoc a mění se v nebeského ducha – například tím, že už nejedí maso zvířecích lidí, ani žádných malých živých bytostí, hmyzu nebo… kdokoli schválil, že lidé mohou jíst hmyz. Cokoli, co se hýbe, je živá bytost. Jen pomyslet na to, že je zabíjíme k jídlu. Ach, to je tak brutální, tak nelidské. S tím do Nebe nemůžete. Lidé v nebi se tak nechovají. Nezabíjejí nic, aby se najedli. Nebojují; nevedou války. Jsou to milující, laskavé, soucitné, milosrdné bytosti, svaté bytosti, dokonce i v nižších nebesích je to už tak. A vyšší Nebe je zase úplně jiná kategorie. Je těžké je popsat. Jsou prostě plná Světla. Čím jsou vyšší, tím je pro vás těžší je rozpoznat, vidět je, vidět jejich podobu, protože se stávají prostě jako Světlem, zářivou, milující, dobrotivou energií, velkolepou a krásnou, samozřejmě – můžete-li vůbec vidět jejich tváře. A teď, kvůli výše zmíněné konferenci, se někteří Buddhové Králové obávají o mou bezpečnost a říkají mi, co mám dělat. Například jeden Buddha Král mi řekl, že potřebuji psí lidi, aby mě každou noc a každý den chránili. A jiní Buddhové Králové řekli, že ne, že pro svou bezpečnost potřebuji elektronická zařízení, protože On řekl: „Bezpečnost na prvním místě.“ Řekl, že musím mít elektronická zařízení kolem svého domu nebo uvnitř něj. Ještě jsem se neptala na podrobnosti. Právě jsem si to zapsala, asi 10 hlavních bodů. Ale neptala jsem se žádného Buddhy Krále o jakou jde elektroniku, například, protože o elektronice nic nevím. Vím o tom jen velmi málo. Mám jen počítač a dva telefony, na kterých ani nedokážu poslat textovou zprávu. Zkoušela jsem to. Učila jsem se, ale pak jsem to zase zapomněla, protože téměř nikomu zprávy neposílám. A navíc v lese, i když jste ode mě třeba jen 100 metrů, můj telefon by k vám nedosáhl. Můj telefon by vám žádnou zprávu nedoručil. Nebo vám možná doručí zprávu o dva dny později, nebo o mnoho hodin později, či vůbec. Je to tedy velmi frustrující. A telefon někdy nefunguje. Nemá signál, nebo lidé, kterým chcete volat, žádný signál nedostávají. Někdy strávím docela dost času, celé hodiny, abych se někomu někde jinde dovolala. Možná je ta osoba také v lese či tak něco. Nepropojí se to. A oni jsou také ve městech. Ale vlastně nikomu ve městě nevolám. To si nemyslím. Oni žijí ve společnosti, tedy na předměstích či na klidném okraji města, nebo mimo město, něco takového, a někdy nedostanou mou zprávu nebo nepřijmou můj hovor, a já to musím zkoušet znovu, znovu a znovu. Ještě jsem nikomu neposlala zprávu, protože jsem to zkoušela mnohokrát svým vlastním telefonem. Mám dva telefony pro případ, že by jeden nefungoval nebo se vybil. Zkusila jsem je oba najednou, a pak jsem zase zapomněla, jak na to, protože to nedělám často. Vůbec to nedělám. Tak proto. Většinou jen pracuji na svém počítači. Chvilku počkejte. Podívám se, na co dalšího si ještě vzpomenu. Ano, už bylo pět ráno, celou noc jsem vůbec nespala a snažila jsem se dokončit práci pro Supreme Master TV. Většinou to nikdy není před půlnocí. Trvá to až do rána, nebo pokračuje, dokud mi nepošlou další várku dokumentů k úpravám pro Supreme Master Television. Jsem jedním z mnoha členů týmů, nejen jednoho týmu, protože je musím zkontrolovat všechny. S každým týmem, který má pořad v naší televizi, musím spolupracovat. Ale naštěstí, práce na úpravách není příliš náročná, protože teď máme lepší systém. Máme více talentovaných lidí. A situace se víceméně ustálila, na rozdíl od prvních let, kdy jsem musela sledovat každé slovo, každou čárku, každou pomlčku, každé písmeno. Ale stále mám hodně práce, i když vím, že nedělají žádné chyby, nebo že to napsali tak dobře, že nemusím nic přidávat ani opravovat – i tak si to musím nejdřív přečíst. Je to spousta práce – nejen čtení, ale musím se také dívat na videa, která mi posílají. Je to tedy docela hodně práce a nemám dost času na nic jiného než na práci a na spoustu dalších úkolů, jak víte. Všechno zabere čas. A tak dnes BŮH chtěl, abych si s NÍM/NÍ promluvila. Dokonce si se mnou domluvil schůzku už dříve během dne. Řekla jsem: „Proč ne teď, BOŽE?“ ON/ONA odpověděl: „Ne, kolem desáté hodiny.“ Ach, tak jsem spěchala, spěchala, spěchala až do deseti a dokonce jsem se o pár minut zpozdila. A BŮH řekl: „Neměj obavy, dám Ti ještě 19 minut.“ Páni, přesně v 10:19 jsem právě všechno dokončila, co bylo třeba udělat. Myslím tím vše, co bylo nutné urgentně odeslat, protože každý den máme pořady. Nemohu říct: „Ach, udělám to příští týden“ nebo „zítra“. Některá představení se nedají udělat zítra – musím je udělat teď. BŮH tedy věděl, že mám plné ruce práce. Řekla jsem: „Teď můžeme hovořit, Drahý PANE.“ ON řekl: „Ne, později, v 10 večer.“ Je to štěstí, protože mnoho pořadů, které se musí zhotovit do zítřka – protože se zítra vysílají – je hotových už předtím. Myslím, že mám ještě několik pořadů, které nejsou hotové, ale ty nejsou tak naléhavé. Proto kolem 22:00, vlastně 22:20, když jsem tam byla přesně na čas. A protože na poslední konferenci, před pár dny nebo možná před týdnem, se zmínili o mé bezpečnosti v lese, tak jsem byla tak nějak ostražitější. A tak včera večer, než přišla liščí osoba a řekla mi to, BŮH mi už také řekl, že je to v pořádku, alespoň dnes, 24 hodin poté. Každý den se ptám jen na věci týkající se následujících 24 hodin, protože to je vše, co zvládnu při práci v televizi a všem ostatním – podnikání a péči o členy týmu, se kterými mohu být v kontaktu, většinou s interními členy týmu. Protože i oni mají jen lidská těla – z masa, měkká, křehká, a někdy mají potíže. Možná náhlé nevolnosti, nebo náhlý pád či něco, co by jim mohlo poranit prst na noze nebo chodidlo. Pak s nimi také musím mluvit a říct jim, co mají udělat, protože někdy jsou příliš zaneprázdnění. Nemyslela jsem si, že by měli, ale není bezpečné nechat přetrvávat bolest nebo nepříjemné pocity. Musíme to vyřešit hned. A záleží také na tom, jak to vyřešit. Rádi se mnou mluví a žádají mě o radu. Tak s nimi musím trávit čas, někdy i celé hodiny, povídat si, utěšovat je a tak dále. A jedna věc vede k druhé. Někdy si takhle popovídáme, jen aby se cítili lépe. A je to také příležitost k bližšímu rozhovoru, otevřenějšímu a uvolněnějšímu. Je to tedy dobré i pro jejich pracovní energii a vztahy jako členů týmu. Photo Caption: „Moudré poselství Slunce, slyší ho někdo?“
